Jedno velké přání - Tiché vzpomínání

92. KAPITOLA – TICHÉ VZPOMÍNÁNÍ

Pokud si dokážete vzpomenout a četli jste poctivě, určitě byste dokázali odpovědět na otázku „Jaký byl měsíc, když Tereza byla mučena a následně bylo zjištěno její těhotenství. Jaké číslo měl, když vtrhla k Siriusovi a poznala Ditu?“. Byl leden čili číslo jedna. Čas plynul, nikdo ho nedokázal zastavit, a tak náhle z ničeho nic, jsme měli číslo čtyři. Duben; zelená hebká travička, které zdaleka ani netuší, co jí rok přichystá.
Tereza právě do někoho vrazila. Papíry, které nesla v náručí se rozletěly do všech stran.
„Promiňte,“ omlouval se muž a mávl hůlkou, aby vše dal opět do pořádku. Teprve poté pohlédl Tereze do obličeje a ona jemu.
„Pane Weasley!“ zvolala. „Všechno je v pořádku, neomlouvejte se! Je to moje chyba. Jak se máte? Dlouho jsme se neviděli!“ Byla velice potěšena, že do ní vrazil právě Arthur. Zrovna včera totiž přemýšlela, jak se asi má on a jeho početná rodina.
„Ale no tak, vždyť víš, že mi máš říkat Arthure,“ okřikl ji dobromyslně pan Weasley a podával jí štos papírů. „Mám se docela dobře, ale ustaraně, znáš to. A co ty?“
„To je rozmluva na dlouho, ale pokud máte chvilku času, tak si můžeme popovídat u mě v kanceláři,“ navrhla.
Pan Weasley zapřemýšlel, vypadalo to, jakoby v duchu obracel listy diáře. „Hned teď nemůžu, ale až vyřídím jednu záležitost v Covent Garden, tak bych se mohl stavit, tedy pokud budeš mít čas.“
„Určitě budu mít!“ pravila pevně. „Stejně mám momentálně na starost pouze papíry a práci s nimi mohu kdykoliv přerušit, takže jakmile budeš mít vše zařízeno, určitě se stav! Budu na tebe čekat…“
Byli tedy domluveni. Rozloučili se a každý šel, kam potřeboval.
Pan Weasley zaťukal na dveře Tereziny kanceláře o dvě hodiny později. Vyzvala jej, aby vstoupil a pokynula, aby se usadil naproti ní.
„Je docela možné, že příjde a vyruší nás Auberon Fuller – můj kolega –, vůbec si nevšímejte jeho kyselých obličejů, on totiž nesnáší, když se někdo fláká… no a můj druhý kolega, to je takové štěně.“
Weasley se začal smát, hned po vyřčení tohoto výroku.
„Nemyslím si, že by to bylo zas až tak vtipné…“
„No, jen mě rozesmálo to, že o někom tvrdíš, že je štěně, zatímco ty sama taky nejsi zrovna odrostlej hafan,“ usmál se.
„To je pravda,“ přikývla, „ale ještě jste se neseznámil s Frankem. To je takový střevo. Nehozádnej zmatkař.“
„Neboj, on z toho vyroste…“
„To doufám,“ pokývala Tereza hlavou. „Jak se má Molly? A co kluci?“
„Jak se můžou mít v této době? Snad co nejlépe to jde… Kluci jsou v pořádku, jen Bill se občas na tebe ptá.“
„Vážně? Tak ho ode mě pozdravujte! Že mu posílám spousty pusinek.“
„A nechceš mu to přijít vyřídit sama?“ otázal se pan Weasley. „Nechceš přijít na večeři? Alespoň na jeden večer by sis mohla udělat čas, co říkáš?“
„No, Arthure, nemohl byste mě spíš pozvat na oběd? Já bych totiž moc chtěla přijít, jenomže ty večery…“
„Jistě, plníš úkol. Tak tedy dobrá, domluvím se s Molly a dám ti vědět, jo?“
„Skvělé, ráda se s nimi uvidím.“
Rozhovor nadále pokračoval jen v té nejpříjemnější notě. Povídali si o práci, o prvních slovech dvojčat, o jejich prvních narozeninách, o prvních krůčcích, ale i o Percym, Charliem a o Billovi. Tereza se také vypověděla panu Weaslymu, co se jí zde, právě v této kanceláři, událo. A pak opět zavolala práce.
Následného dne dostala Caisová oběžník se zprávou, že v sobotu bude očekávána v Doupěti. Rychle načmárala odpovědět, že se určitě uvidí a že se velmi těší. Toho večera o všem zpravila Noctua Bunduse. Ten jí připomněl, že právě tuto sobotu se má setkat s radou, tak ať nepřijde pozdě. Slíbila, že se určitě neomešká. Takové práce, toho úsilí, co musela vynaložit, aby se dostala tam, kam její kroky směřují…

„Ahoj Molly!“ přivítala se Tereza s paní domu ve dveřích. Ta ji srdečně objala. „Páni, tady to krásně voní!“
Paní Weasleyová se okamžitě začala omlouvat, že oběd ještě není hotový, že se bude muset počkat tak deset minut a že se zřejmě budou muset nejprve nakrmit chlapci. Tereza ji ale obratem ujistila, že to vůbec nevadí, neboť si ráda vezme na starost kluky, kteří se jí jistojistě motali kolem nohou, když se oháněla u plotny. Matka pěti dětí přikývla a byla velmi potěšena, že to Tereze nevadí, ba naopak je ráda, protože si bude moci užívat těch jejích drahoušků. Proto Terezu nasměrovala do obývacího pokoje a sama se vydala pokračovat v přípravě rajčatové polévky, ledvinkového koláče a jahodového koláče s rebarborou. Možná je nasnadě vám prozradit alespoň malou část z toho, co se událo za ty tři měsíce. Nejmenší a pro tuto chvíli velmi užitečná změna v Terezině životě proběhla na poli jídla. Noctua Bundus ji zbavil nechutenství k pokrmům, na které se dříve nemohla ani podívat bez kyselého obličeje. Aneb život mezi upíry není zase tak špatný, že…
„Arthur příjde za pár minut, šel jen něco zařídit k Láskorádovým, ti bydlí přes kopec…“ houkla Molly, aby vysvětlila nepřítomnost manžela.
„Jasný, v pořádku,“ odpovídala Tereza, „To jsi mi neřekla, že Fred a George jsou takoví zlatíčka!“
„Myslím, že se před tebou ještě stydí, jen počkej, až tu budeš déle, určitě se začnou předvádět… to teprve něco zažiješ…“
Arthur přišel zrovna, když paní Weasleyová usadila chlapce ke stolu. Rychle políbil svou ženu, pozdravil se s Terezou a zeptal se: „Nejprve nakrmíme kluci, co?“
„Bude to tak lepší… pak si budeme moci v klidu popovídat…“
„Nakrmit?“ ožila Tereza. „Mohla bych pomoc?“
Molly svolila. Tereza si vzala na klín Freda a krmila ho. Paní Weasleyová to samé udělala s Georgem. Arthur dával pozor, jestli se starší z jeho synů nechovají při obědě nevhodně. Jakmile bylo po všem a chlapci byli najezení, uložila je Molly ke spánku. Arthur mezitím po nich sklidil ze stolu a rozprostřel pro tři osoby.
Hoši už spali, jen George ne a ne zavřít oči, proto ho pan Weasley vzal na koleno a pomalu svého syna ukolíbal ke spánku. Nyní se jediní dospělí v domě mohli bezstarostně usadit, aby i oni poobědvali. Při rajčatové polévce se mlčelo, jen bylo slyšet srkání. Každý rozjímal o svých problémech, někdy se problémy ani nelišily, ale to ti, kteří je měli, ani nevěděli. Jakmile však paní Weasleyová nandala na talíř druhé – tedy ledvinkový koláč –, objevil se mezi nimi hovor. Slovo střídalo slovo. Všechna byla milá, postrádala nádech problémů, o kterých manželé a Tereza přemýšleli u polévky. A tu – „Co jsi vlastně dělala od ledna?“ zeptala se Molly. „Slyšela jsem od Arthura o tom, co se stalo…“ na chvíli se odmlčela. „Jestli ti nepříjemné o něčem takovém mluvit, samozřejmě to bude respektovat…“
„Ale ne, to je v pořádku!“ usmála se Tereza. „Už je to dávno, a všechno za mnou…“ To, co řekla, byla pravda. Jenomže vzpomínky se rozutekly do tmavých uliček a Caisová spatřila různé okamžiky třech měsíců: hádka s Lily – ach, píchnutí u srdce –, dnes již musela usoudit, že Lily měla z poloviny pravdu. Ztratila strach, lidskost, našla sladkou přetvářku a ještě sladší krev. Věděla, že na ni Noctua Bundus má velký vliv, ale neuvědomovala si, že ten vliv přetrvává i ve chvílích, kdy s ním není – v práci, s přáteli, s milenci bez tváří; což považovala jako vendetu Blackovi, ano, jak velký nesmysl, ale cítila v tom, že spí s náhodnými muži, určité zadostiučinění. Když to teď v duchu zhodnocovala, usoudila, že vlastně ty poslední tři měsíce s Lily spíše prohádala – když Evansová přesvědčovala Brumbála, aby ji stáhl z toho úkolu, když jí vyčítala každého milence, když začala být zbytečně krutou, když ubližovala – nyní to vidí. Lily se však neomluví a neřekne: „Lily, měla jsi pravdu!“ Ne, to ona nesmí. Jistě, smíří se, obzvláště díky nadcházející svatbě, Tereza se bude snažit nemluvit o upířím společenstvu a chovat se tak, jak si její přítelkyně přeje. Lily bude dělat, že se nic nestalo, vše přejde s úsměvem, a když bude vidět, že Tereza své chování alespoň do určité míry změnila, nebude se tím více zabývat, protože to bude její den, její štěstí, její zvony.
Bylo toho však víc, co stihla, než se jenom hádat s brzy Potterovou. Přes den pracovala tak usilovně a pedantsky, že ji přirovnávali k Fullerovi v sukni. Mávla nad tím rukou. Bylo jí už jedno, co si kolegové myslí, hlavní je, že odvádí kvalitní práci a neminou jí prémie ani jiné výhody. Možná z toho voní povýšení. Noctua Bundus ji totiž k tomu vedl. Pracovat, vydělávat, nemít moc přátel, poté si tě nikdo nebude všímat a nebude se ptát, co děláš každý večer a každou noc? Jak trávíš své volno? Teoreticky řečeno Tereza neměla nikdy volno. Práci na ministerstvu střídal úkol v upířím společenstvu, který jí však jako úkol přestal připadat přesně toho dne, kdy pila čerstvou krev.
Jistěže si ji Noctua Bundus omotal kolem prstu! Ach bože, jak si to užíval! Ty úkoly, zkoušky, cvičení… vše, co, jak tvrdil, patří do výuky, jestliže chce předstoupit před radu. Vyhlídnutí oběti, omotání si ji kolem prstu, sání krve, ale nikdy – nikdy! – nezabila, vždyť buď oběť přežila a nebo ji dorazil Noctua. K cvičením patřilo i sledování, tak tiché a nenápadné, že ani sám agent jejího veličenstva by to nezvládl lépe. Tím, koho sledovala, byl madiator – prostředník. Ten, co chtěl být Nesmrtelným. Prvních pár dní se jí jen vysmíval, pokaždé ji objevil. Časem se však začala zlepšovat, trvalo delší dobu, než přišel na to, že je sledován, a když už na tom byla Tereza tak moc dobře, byla již tou zkušenou, ani nezjistil, že se na něj upírají její modré oči.
Vzpomínky ji dovedly ke dni, kdy si byla jistá, že ji nevidí. Sledovala jej s nezkrotnou rozkoší. Nevěděl o ní. Právě vyšel ze svého domu, kde – kupodivu – bydlel se svou matkou. Nechápala. Už se stmívalo. Zamířil k videopůjčovně, aby vrátil dvě kazety. Jedna obsahovala nějaký Tereze neznámý romantický film a druhá dokument o savcích. Vrátil je a jiné si nepůjčil. Před videopůjčovnou byla jednoproudová silnice. Na první pohled se zdála být frekventovanou, protože po jejím obvodu, skoro na každém možné místě, stálo zaparkované auto. Ale pokud byste chtěli přejít, ani byste nemuseli hledat přechod, neboť zde auta v tuto dobu jezdila zřídka. Přešel ji tedy a zamířil do mírného kopečka. Zdál se nervózní, ale usmíval se. Uprostřed kopce se však zastavil, přes obličej mu přelétl zachmuřený výraz a obrátil se čelem zad. Kopec sešel a zamířil do leva podél silnice – vybral si tedy směr, kterým přišel. Nešel však rovnou domů. Zaběhl do večerky, ta stále téměř vedle jeho domu. Jenomže za chvíli vyběhl ven, v rukou nenesl nic, a znovu přešel silnici. Měl to štěstí, že čekal, než přejede jedno z těch vzácných aut večera. Kroky mířily na pumpu. Stála u vozovky, téměř naproti obchodu, ze kterého vyšel. Jeho znovu usměvavou tvář ozářila světla. Na pumpě koupil dvě láhve minerální vody a spokojeně odešel domů. Tereza z jeho počínání byla zmatená. Co to mělo znamenat?
Zajímala se. První, co se dozvěděla, bylo jeho jméno, které mu dala jeho matka. Floyd Bade. Prozradila mu to své. Začalo sbližování. Povídali si. Prozradil, že jí závidí. Tu pozornost od Noctua Bunduse. To, že je Demies Cranagu. Nevěděla, jestli se má cítit polichocena. A pak se zeptala, co to té jedné noci mělo znamenat. Váhal, nakonec se však svěřil. Když vracel videokazety, napadlo ho, že by mohl zajít za jednou svou kamarádkou – mudlou. V jeho očích postřehla ty pocity. Myslela, že někdo jako on, už něco takového nezná. Měla jej ještě raději. Ale že si to rozmyslel, neboť si vzpomněl, že má koupit své matce minerálky. Nejprve šel do večerky, jenomže tam byla dlouhá řada a jemu se nechtělo čekat, začal být nervózní. Rozhodl se, že půjde nakoupit na pumpu, ač to tam mají dražší. Pak byl spokojen. Měl pro svou matku dvě láhve. Ale ke kamarádce už nedošel. Od toho dne si povídali o věcech, které je spojovaly, o věcech, které v tom společenství nemohli najít. Proto nechápala, proč stále trvá na své přeměně…
Na mysl jí připlul i ten den, kdy se s Fénixovým řádem střetla se Smrtijedy. Nikdy nebyla tak silná, rychlá, dobrá. Děkovala Noctua Bundusovi, že jí to naučil, ukázal její možnosti, že jí nenechal v ten den zemřít… Bohužel Fénixův řád i přesto neslavil úspěch. Bitva to byla prohraná, ale jak pravil Brumbál: „Válka ještě není u konce.“ A pak se dozvěděl tu zprávu; zabili Edgara Bonese i s celou rodinou. Chtěli nás odlákat, aby mohli splnit tak dlouho plánovaný úkol. A jim se povedlo zvítězit na všech frontách. Zdrcení. Slzy.
Ten večer ji Noctua Bundus naučil ještě něco – necítit. Dlouho se těšil na tuto příležitost, tak dlouho ji zpracovával, tvořil k obrazu svému. Jedinou věc však netušil, že nepřestala být lidská. Neuhasil tento plamínek. Díky Floydovi. On jediný s ní mluvil jako s člověkem a to každý den. Zachránil její duši. Nebýt jeho… nestačily by ani ty občasné návštěvy u Lily. Tam cvičila druhou schopnost, co Noctua Bundus chtěl, aby ovládala – přetvářku.
Obavy nejsou liché.
Na jedné schůzi jí profesor Brumbál konečně odpověděl na dopis ohledně bradavické knihovny. Ano, Tereza ji mohla využít. Také to udělala o víkendu, kdy žáci mohli trávit víkend v Prasinkách. Ach bože, zase vzpomínky. Silné. Ale ona šla za knihami. Studovala. Získala spousty nových informací.
A zrovna před týdnem přišel ten dopis. Od madame Marshelode. Měla se za ní stavit. Paní ředitelka se musí ujistit, že její svěřenkyně jsou zabezpečeny, mají práci, jsou spokojené… Této návštěvě nešlo říci ne. Šla tedy do Dětského domova, už ne jako na místo, kde přespává, ale na místo, kde pospávají vzpomínky. Krátké, útržkovité, bez přátel – trávila tu jenom letní prázdniny, nebylo, kdy je získat, najít. Neměla vlastně ani zájem bavit se zde s někým. Byla povrchní: „Vždyť oni nekouzlí!“, byla hloupá.
Když přišla, uvítala jí slečna Marshelode s otevřenou náručí. Zajímala se o všechno, co Tereza dělá, co zažila, jak jí jde práce… Caisová si musela velmi vymýšlet, ale velké problémy jí to nedělalo, naopak docela se jí to zalíbilo. Jenomže pak se začalo mluvit o minulosti a úsměv pohasl. Zoe, její příchod sem, její přesvědčení, reakce na pána s dlouhým plnovousem, odjezd do školy pro nadané, prázdninové pobyty, příjemné večery, které strávily povídáním… A jí se všechno vrátilo – cit, strach, slzy, nesobecké touhy. Slečna Marshelode byla prvním mudlou, který od Terezy slyšel, co se jí přihodilo v lednu. Nemyslím tu věc, za kterou může Jack, ale tu, za kterou může Sirius Black. Dvě ženy zaplakaly. Napily se.
Ten večer byl Noctua Bundus velice rozezlen! Kvůli tomu, že se v Tereze opět objevily ty hloupé emoce. Strhla se jejich první hádka. Netrvala dlouho, nikomu neublížila. Usmířili se, ale od té doby si ji Noctua Bundus hlídá, posílá za ní Floyda, jenomže netuší…
Tereza se usmála. „Abych pravdu řekla, Molly, nic zvláštní ho neudálo. Jen jsem pracovala, abych zapomněla. Ale ten ledvinkový koláč je úplně úžasný!“ zahnala debatu o ní samé.
„Jsem ráda, že ti chutná, doufám však, že máš v žaludku ještě místo na jahodový koláč s rebarborou.“
„Na tvůj vyhlášený koláč? Jen blázen by neměl!“

Brzy odešla. Hned jak s Weasleyovými dopila kávu, kterou udělala Molly po obědě. Musela se připravit n večer. Setkání s radou. Dostane nové jméno, přednese svůj návrh, který tvořila s Liamem a dotvořila s Albusem… pokud vše půjde tak jak má. Přípravy. Perfektní příprava – to je to nejdůležitější. Nesmí nic pokazit.

TÍMTO VÁM CHCI OZNÁMIT, ŽE S PSANÍM NA DELŠÍ DOBU, CO DELŠÍ; NA DOST DLOUHOU DOBU, KONČÍM, PROTOŽE UŽ MĚ TAHLE POVÍDKA NEBAVÍ A MUSÍM SI OD NÍ ODPOČINOUT. DOUFÁM, ŽE MĚ POCHOPÍTE A AŽ OPĚT PO „TÉ“ DOBĚ PŘIDÁM DALŠÍ KAPITOLU, S CHUTÍ SI JI PŘEČTETE. DĚKUJI ZA VAŠI POZORNOST!
Lilyann Thumn
Nezapomeňte, že byl apríl...

Počet přečtení: 744 krát
Hodnocení: nehodnoceno

91. Kapitola || 93. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník